Kolébko, v které usmívá se
mé dítě sladkým žití snem,
ó živá básni v štěstí jase,
kde věřit lze a doufat zase,
jen pohled na tě — dojat jsem.
Ty hrobe v nesšlapané trávě,
kde neznámý můj dřímá děd,
sny jaké vzbouzíš v mojí hlavě,
že chvím se, váhám ostýchavě,
jak Hamlet jsem, jenž lebku zved’.
Kolébko, hrobe, mezi vámi
svět celý zmítá se a vře,
váš taj poutníka divně zmámí,
sám vejde v snivé vaše chrámy,
však jiným dvéře uzavře…