Jak druhdy nesmrtelná z pěny
se vynořila Venuše,
tak vesna letíc křídlem změny
sny sladké hází do duše.
Ve amorettů bujných změti
k nám letí,
pták neustává ani pěti,
svět chví se v divné předtuše.
A léto, Ceres triumfálná,
jí hnědou ruku podává,
šíj sžehla jí zář slunce palná,
kol dýchá růží záplava.
Tlum dětí v rybníce se koupá,
z niv stoupá
dech opojný a motýl houpá
se na klasu, jenž uzrává.
Ji za ruku v tom jeseň chytá
chtíc vstoupit její na stolec,
toť Bacchantka je révou zpitá
a básník její milenec.
Jí ve zraku plá zamyšlení
a v snění
tvář obrací neb v zafičení
jí první vítr šlehá plec.
Za nimi zima — Proserpina
se dere, bouří plný klín,
šat sněhový ji obepíná
a skráně koral řeřabin.
Však co tak dumá, ani neví,
že zpěvy
se chvěje vzduch, že za ní zjeví
se brzy vesny zářný stín.
Tak oblétají v družném víru
zem naši, dcery rajských niv,
z nich každá plna blaha, míru
své vděky staví na odiv.
Za jejich rejem žití naše
tak plaše
jde od kolébky do rubáše,
z nich největší jsouc božský div.