Dva obrazy na mém stole: Viktor Hugo, kmet,
dceruška má vedle něho, usmívavý květ.
Denně k práci zasedaje vidím jejich tvář
a z té padá rosná, mladá
v duši moji zář.
Stáří s mládím se tu snoubí, s příštím zašlý čas.
Vlásky jako hedváb zlaté — sněhobílý vlas,
život celý čtu v nich obou: úsměvu zde svit
a tam vrásky, — moře lásky
z obou zřím se lít.
Nesmrtelnost, která přečká věky, chumáč třtin,
a mé dítě, andělských jen křídel sladký stín,
který mine v žití pídi skvostem pouze nám;
z obou ale neskonalé
světlo v duši mám.
Často rostou písni mojí křídla v hvězdný vír a nach,
jeden pohled na mou dceru a rad mám ten zemský prach,
v kterém smím jí čílko líbat, v kterém ona mojí jest,
dražší nitru, nežli jitru
skřivánkova zvěst.
Často klesám pod břemenem všedních péčí, dum,
jeden pohled z očí kmeta a zas tisknu k rtům
pohár, v němž se, poesie, vlní hvězdy tvé,
silný dobrem, deptám obrem
tíž, jež v prach mne rve.
V zlatém středu takto žiju samoten a tich,
a všech tužeb ukojení piju, dítě, z tahů tvých,
velkosti mne při tom učí olympická kmeta tvář
a tak padá rosná, mladá
v duši moji zář.