Hvězd tanec v nebes hlubině již ustal.
Jak bílé křídlo ze tmy noci vzrůstal
svit mladého dne, měkké světlo klad’
na lesa obrysy a do zahrad.
Pod oknem v keři utich’ slavík právě;
a v tom již v sadě, v porosené trávě,
kam čilimník déšť zlatý setřásal,
hlas pěničky se trilkem rozjásal.
I cítil jsem, jak dvojí zpěv ten v shodě,
jak neustává hudba ve přírodě,
jak lehce duše z písně slavíka
se na pěničky píseň přesmyká
Jsouc ustavičně hudbou kolébána,
slavíkem v noci a pěnicí z rána,
a když i této nápěv usíná,
ký div, že vlastní píseň počíná!