Vlak jel spící krajinou;
na ztemnělé stál jsem hrázi,
díval se, jak dolinou
dým a kotouč jisker hází.
Proti náspu, kudy jel,
v stromoví se tměla chata,
okna, kde se plamen skvěl,
byla září celá zlatá.
A v té záři kdosi stál
hlavou nachýlený k stěně,
k vlaku, který dál se hnal,
dívaje se roztouženě.
A ve vlaku rovněž tak
ku chatě se díval kdosi;
dvojí roztoužený zrak,
v kterém dvojí duše prosí!
Druhý, jenž stál ve vlaku
skláněje ven čelo snivé,
šeptal: Rudý přízraku,
kam se řítíš v jízdě divé?
Nikde klid a nikde mír,
stále v nové rveš mne scestí,
v nových bojů nový vír…
Bože, chata, jaké štěstí!
V stromoví je ukryta,
v oknech plane zlatá záře,
kde se lampa zakmitá
nad knihami samotáře!
Kolem vůně, ticho, šer,
ptáků zpěv, smích zdroje v trávě,
zvonů „ave“ podvečer
a klid unavené hlavě.
Zapomnění s lásky snem,
věčný svatvečer tu v duši,
který ani rachotem
divý ten vlak nepřeruší.
Chato! sni zde v stromech dál,
pohled ještě slední, dlouhý!
Jistě, kdo v tvém okně stál,
zná jen štěstí, nezná touhy. —
A již okem básníka
já jsem četl v duši obou,
toho, jenž v dál uniká,
toho, jenž spjat těsnou kobou.
Za vlakem si tento vzdech’:
Ó kéž mohu dál tak hřímat,
v divý hon a rej a spěch
nekonečnost obejímat!
Valná dálko! Prostory!
Země neznámé a cizí!
Za moře dál, za hory,
až kde lidská stopa mizí!
Do temnoty, do záře!
Do azuru, věčně dále!
Pryč jen z toho žaláře,
kde svá pouta hryžu stále.
Nekonečnost, svoboda,
číše, jejichž na pokraji
vře mi všecka lahoda
a jež stále unikají!
Hřímej, vlaku, v noc i den,
kol mé chaty hřímej drakem!
Přehluš vzdech můj i můj sten,
co jen s uvězněným ptákem? —
Dávno vlak mi v dálce znik’,
dávno zhasli světlo v chatce,
kraj se zatměl v jeden mžik,
ticho, všecko spalo sladce.
Jen mé srdce v žití taj
zřelo, jak se tká a vlní,
kde jest každá touha ráj —
dokud jen se nevyplní.