Ať si pláče stáří!
Jak cikánské děti,
jahod nach na tváři,
my budeme pěti
starou Marseille naši,
kde na nový most
slunce zář se snáší
v tom, co prší dost.
Jak proud líbá, hladí
cestou jasný píle
zdivo, které chladí,
i pilíře bílé;
to je most pro víly
k bájným končinám,
slunce, to tam kvílí,
déšť se směje tam!
Lijavec naň padá,
prška stále nová,
co zář svou naň skládá
slunce do růžova.
Na něm milující
stojí v rozpacích,
nevědí, co říci,
dát se v pláč neb smích.
V zimě bouře divé
ten most potrhaly;
do mé duše snivé
zář i déšť co psaly.
Teď mé srdce třeští
prahnouc ve slzách:
paprsky to v dešti
a déšť v paprskách!