Jsme děti dekadence – není o tom sporu,
jsme mdlí, a začínáme vždy přec nové tance,
chcem žíti veršem, štětcem, dlátem, ve mramoru –
jsme děti dekadence.
Chcem volni být, nezapřem v sobě psance,
dost síly máme každou provrtati horu,
svou duši zladit troubadourů ve romance.
Však podléháme v prvním skutečnosti vzdoru,
jsme nicky idealu, desky resonance,
jsme pouze tříští puklých meteorů,
jsme děti dekadence.