Přichází doba lidské slabosti,
kde bojem umdlen jen po míru práhnu
a chvěji se, když v rány bolesti
své přežilé zas hluboko zasáhnu.
Tu cítím, že jsem přece dítě jen,
že i ty vrahy zrodil matky stén:
i ptám se, vidě hra že zoufalá to —
či jsem já to?
A skroušeně když v slzách roztopím se,
když v ňadra slabosti své udeřím —
pln bázně že se bolem rozskočím,
že dlouhou beznadějí usoužím se,
když jistou smrť jen vidím před sebou,
tisíce padlých světů za sebou,
mně zdá se, život hra že šílená to —
či jsem já to?
A vykonám-li smělý dělný čin,
jenž otvírá i budoucnosti klín,
když sám nad jeho velebností žasnu
a těším se — však rozdme-li se pýcha:
tu náhle výbuch plamenů těch zhasnu
i žehnám dítě své, však ptám se zticha
s pobožnou nedůvěrou patře na to:
Či jsem já to?
A v lásce, v žalu, v pýše, v radosti
má duše stále sama sebe hledá,
i poznám navzdor spěchu ba i slabosti,
osudné kolo že se zvrátit nedá;
kdo sletí — rozžehnej se — dosavád
se držím, a kdo čeká na můj pád,
ať čeká — život můj mi stojí za to —
vždyť jsem já to!