Roj vidin v duši, chystám se k psaní,
na zemi dcerka si hraje,
péra se nechápu, hledím jen na ni,
myšlénka v citu mi taje.
Dívám se na ni, na zemi sedí,
obrací v albu mém listy,
na zbledlé obrázky udiven hledí
zrak její dětský a čistý.
Prchá mi myšlénka, vzpomínek četa
z koutů všech do hlavy pílí…
Podoby přátel! — ó, jsou to již léta,
co jsme se znali, co snili
o teplém krbu, o lásce ženy,
žvatlání, úsměvech dětí,
o štěstí chyceném ve čtyři stěny,
písních na rozkvetlé sněti.
Jak se ty mladistvé touhy v nás třásly,
hruď až se rozskočit chtěla,
v sklamání hynuly, v zoufalství hasly,
leč v troud zas naděj’ se schvěla.
Sežloutlé podoby — přátelé drazí,
dítě mé nad vás se shýbá,
k té volá ‚strejček‘, tu z alba hází,
tu nechce, tu zase líbá.
Vzpomínám, Prokope, štěstí měl’s u žen,
hle, dítě mé na tě se směje,
však tobě, ó Jene, svět vše zůstal dlužen,
má dcerka tě trhá — ó, zle je!
Tebe, můj Karle, má ještě míň ráda,
krutý byl k tobě též osud,
naděje vzplání, pak sklamání, zrada —
koule v leb — vzpomínám dosud…
— Jistě tak osud náš kdes také sedí,
my lidé jeho jsme hříčka,
na ty jak dítě úsměvně hledí,
a těm zas zatlačí víčka.
Přátelé drazí, kolik vás zírá,
jako já na dítě svoje,
kolika na mne se vzpomínka vtírá,
na naše touhy a boje?
Vaše-li dítě si hraje v té chvíli
s obrázky druhů let junných:
jistě vím, k podobě mé že se schýlí
s dobrotou v očkách svých slunných.
Ó dítě, ó dítě, dívej se dlouze,
a dívej se vždycky tak jasně! — —
Hle dcerka má přiběhla, líbá mě v touze,
jak sladký je konec té básně.