Dlouhým, toužným, teskným časem
na ten den tak čekala jsem,
až pak z růží záře stkáno
přilétlo to milé ráno,
které neslo ke mně vás.
Paprsek plál laškující
na oknech mi ve ložnici —
a já jako hravá, malá,
v radosť jsem si zatleskala:
dnes už, dnes už přijdete!
A když jsem své černé vlasy
do vrkočů splétala si,
v oné písni, již jste chtíval,
srdce, ret i dech můj splýval —
za chvíli vás uvidím!
Nejkrasší jsem vzala šaty,
náramek, kdys vámi spjatý,
na bok pás a onu sponku,
v niž jste vplétal květy zvonků —
o dnes zas ji zapnete!
A má prsa s květem růže
v spěch se dmula šiř a úže,
a ten květ mi voněl na nich
jak při prvních zulíbánich —
jistě jste juž před domem!
Okna jsem už zotvírala,
kolem v dáli nazírala;
pak že chvěje se mi zdálo
ruka má, ač jen tak málo —
moh’ jste přec už tady být!
Sedla jsem si. Čtla zas maní,
jak jste psal: „Nuž na shledání!
Jako k jaru tažní ptáci
miláček se dnes k vám vrací“ —
O já tomu věřím tak!
Řekla jsem si: Teď tu bude! —
A mé oči byly rudé,
jak z nich toužné jiskry plály
po všech cestách v blízko, dáli:
nestihly však nikde vás!
Rty mé prahly jako pely
květů po líbání včely,
vzpínaly se touhou ruce
objati vás mocně, prudce —
vy tak dlouho nejdete!
Náhle však jsem vzpomněla si:
To ne dnes, to zítra asi.
Leč to datum, vaše jméno,
modrou stužkou obloženo:
mělo, má to být už dnes!
V polednách už slunce stálo.
Přišel večer. Mně se zdálo:
známý hlas mne dolů láká —
byl to šum jen, křídlo ptáka,
kolem byla pouhá noc…
V noc tu žhavou, mraznou, temnou,
nevím, co se dělo se mnou.
Až po čase s bledou lící
poprvé jsem mohla říci,
zda jste dosud nepřišel?
Sníh už roztál, cesta sjeta,
čekám rok a čekám leta:
Píseň ztichá, květy hynou,
hodina jde za hodinou —
ale vy jste nepřišel…