‚Pramáti naše! Ty’s ráj ještě zřela,
pád, nahotu a psanství prvních lidí,
a trní, které ze své práce klidí,
a pot, jenž deštěm padá s jejich těla.
Svit rajský vrásky nesmazaly s čela,
leč co tvé oko tam jak přízrak vidí?
Proč váhá krok, jejž osud ke mně řídí,
či Abele bys dosud kvílet chtěla?‘
‚Mně Abele žel není. Pokoj jemu,
on šťasten dávno… lépe zemřelému — —
leč běda těm, jimž touha klidu bájná!
Zdroj prvních bolestí i slastí matky,
má lepší náhrada za ráj ten sladký — —
ó starče, znal jsi, znal jsi mého Kaina?‘