Ve svatosti a slávě své kdy vcházel
ten majestát, jenž podmanil svět celý,
hned vody Léthy divým hněvem vřely,
a koráb starce bouřně sebou házel.
Zvuk zvonů ještě Karla doprovázel
a hymny biskupů se z dálky chvěly,
však zde ty pompy jako výsměch zněly,
a v žalmy jak by kletbu někdo sázel.
On posléz hrdě vkročil v koráb kmeta.
A náhle jako balvanů déšť tmavý
cos padlo v loď, že potápět se jala.
A Karel: „Pomoz! po císaři veta!
Co znamená to?“ ‚Toť jsou ony hlavy,
jež svatost tvoje včera stíti dala.‘