„Ó Římane, mé neklň svaté ruce,
že k vraždě vedli bohové ji tvoji.
Ta věčně proti tyranii brojí
a krví vlhne republiky škůdce,
Leč nikdy krví hanby!“ Brutus prudce
vln černých v kalném ponořil ji zdroji,
jak mramor s čistou pak tu pevně stojí.
„Tak čistý byl též cíl mé revoluce.“
„I ty, ó Brute!“ kdos tu vedle hřímá.
Vše duchy bázeň majestátu jímá,
jen Brutus sám ční jako skála tvrdě.
‚Zda želíš‘ — Charon dí — ‚smrt Caesarovu?‘
„Při bozích ne!“ křik’ republikán hrdě.
„A znovu žít, já zabil bych jej znovu.“