U brány, tam kde Tartaru ční skála,
se tváří smutnou, na níž ale zkvetlo
ze srdcí velkých sálající světlo,
dnes duše nová a tajemná stála.
Kde svět se ztrácel, zpět se ohlédala,
však Fatum bylo, co jí vůli hnětlo,
a stále blíže její kroky pletlo,
ač tam kdes celé srdce zanechala.
Již brána otevřena. K stínům vchází,
ji Charon mlčky zrakem doprovází.
‚Nač obracíš se stále ještě zpátky?
Pij z řeky té a mine sen tvůj vrátký,
zde touze každé hrob se musí sklenout.‘
‚Já matka jsem — jak mohu zapomenout?‘