Víš, co to smrt? Sám u stolu i v loži,
bez dětí žít i sester, beze druhů,
bez matky, ženy, pouze hejna sluhů
mít kol neb pánů, jimž být za podnoží.
Dnů budoucích mít dráhu plnou hloží,
kam šlápneš, bolí rána v krve pruhu,
být bodem cizím vně všech lidstva kruhů,
bez víry v jiné, v sebe, v milost boží…
Toť, milý, smrt jest. Ale v míru sníti
kdes blízko chrámu, vidět skrze hlínu
tvář uslzenou matky, přátel, synů,
Jich žalem chvět se, v jejich mysli žíti,
být čekaným a čekati je k sobě,
to jesti život, věř, a třeba v hrobě!