Ne proto k prvním růžím srdce hárá,
že krásny jsou, že nade všemi trůní,
že něhou zraky, ducha pojí vůni,
leč proto jen, že — ony kvetou z jara!
Tak v pozdních slzách lidská duše stará
si vzpomínajíc mládí na výsluní
se k první lásce navrací, a u ní
se dlouho staví… ta též kvetla z jara.
Ó první růže, první lásko moje!
Já dosud cítím dětinský váš dech,
teď býlí, trní, vášní hnusné roje.
Mne oplétají v žití cestách všech.
Proč v prvním jaře smrt nás nezachvátí?
Ó žel — já mohl v samých růžích spáti.