„Svět hrdin je a milujících příval,
a ptáků, vil zas měkké větve stromů,
jest nebe plno bohů, kteří v hromu
se smějí v kraj, kdy jarní den se stmíval.
A lidský hrob, v nějž ve slzách se díval
zrak pěvcův, ložnice, kam chodí domů,
kdo slastmi žití znaven…“ Dávno tomu,
co slepý žebrák u cesty tak zpíval.
Teď svět je plný lakoty a trudu,
les pokácen je, sčíslován a hlídán,
a nebe dští jen déšť a parna nudu.
A pozdních věků slepý Homér vydán
je četníkům, a bez pasu jat, vlečen
je postrkem, za šatlavy kout vděčen.