Ať mramor vzletá v gothické tam květy,
či dřevo kříže tíhou v zem se hroutí,
zříš u hrobu přec jednu hruď se dmouti
a jedny chvět se modlitbami rety.
Od země k nebi táhnou zbožné vzněty,
a po skončené žití toho pouti,
jak my jsme pnuli, nad námi zas pnouti
se budou dlaně, zníti zbožné věty.
Od sféry k sféře, k věkům z věků klene
se řada duší, poutem lásky spjaté,
ty prokleté, ty duše vždycky svaté.
Ty shaslé a ty dosud nezrozené
jak zářivé hvězd řetězy se nesou
a vroucím ohněm piety se třesou.