Jak stromek z rodné půdy vytržený
a přesazený v místa lepší, jiná,
poušť kamennou si, rodnou, připomíná
a touhou zmírá o své skalní stěny:
Tak člověk bědný, z vlasti vyhoštěný,
nechť cizina jej láká pohostinná,
přec v známou stranu z dálky ruce spíná
a v nářek větrů svoje mísí steny.
Buď uzřít vlast, neb umřít aspoň brzy!
Já viděl steskem mroucí pod stožárem,
pod palmou, v ledech nostalgie žárem.
A nemá větší trýzně osud drzý,
než bloudit v žití po cizinské pláni
a nemít vlasti ani ve skonání.