S železné věže majáku jas šlehá
a temnem noci, sinou parou moře
po vlnách černých, nebes po prostoře
jak světlonoš ta jeho záře běhá.
V loď smutných psanců tiše on si lehá
a plaší stíny předtuchy a hoře,
jest jak dnů lepších příštích rajská zoře
a naděj, síla, nadšení a něha.
Tak v lidském nitru věčný maják svítí,
jej citů tma ni bouře neuhasí,
však víc jen ještě jeho světlo vznítí.
Majáku Lásky, který Víra tyčí!
Ty přístav lidstvu okazuješ spásy
a k bohu zvedáš plémě trpasličí.