Květ nových radostí nám z ňader pučí,
a dávné rány mechem zapomnění
dál zarůstají, v jízvy již se mění,
a srdce písní resignace zvučí.
Nechť jedno nitro nyje hořkou žlučí
jak suchá sněť ve družek omlazení,
a komu jara tady více není,
ať cizímu se štěstí těšit učí!
Ó jaro! kdy vše miluje a věří,
vše křídla má a květ a spád a píseň,
a nové barvy svěží naděje:
V květ obrať rány duší, mroucích v šeři,
jich slzy v rosu, a jich trud a tíseň
ať v skřivanů se zpěvy vyleje!