Zkad jdeš, ó lásko? Tys dárkyně žití,
jen tebou vejce se i buňka tvoří,
strom, mech i člověk ohněm tvojím hoří,
i slunce, která v nebes hloubi svítí.
A srdce, které v nitru tebe cítí,
jest bůh, jenž v tvůrčí dumy čelo noří,
jest vesmír, který mlh je pln a zoří,
jest chvíle, která věčnosti kus chytí.
Jak v myriady hvězdné bych se díval,
tak žasnu, vida srdce láskou tknuté,
ó jaký taj! ó jaký kouzla příval!
Bůh střed té koule všehomíra duté,
kol něhož slunce sluncí kolotají,
v tom srdci snem i myšlénkou se tají.