Od Ohře k Moravě až, Odře divé
co jeden boží obzor k sobě váže,
jen k sobě blíž, vy našich srdcí stráže,
vy děti bolesti i lásky živé!
Ó pomněte, jak byli jsme vždy dříve
si blízcí tak — tři těla, troje páže,
tak přítomnost nám ještě úžej káže
se v jedno slíti tělo ocelivé.
Jak Laokona otce a dva syny
had cizáctví nás poutá, rdousí, škrtí,
a my jsme slabi, o sobě jak třtiny.
Však pospolu my vysmějem se smrtí,
a budoucnost-li přec nás mrtvé spatří,
to v smrti ještě obejmem se, bratři!