Dřív než mráz času zvolna v prach je spálí,
té muky ušetřím je odhodlaně:
ať zahynou, jak přišly do mé dlaně,
ať žel ni bolest má je nepokálí!
Jak kdos by vykřik’, divě zapraskaly,
v tom celý život ozval se tak maně…
Kdes v tichých lesích k žití vzplály ranně,
je ruka lásky utrhla tam v dáli…
Kde vůně jest, ta, květy, vaše duše?
Vše dohráno tak surově a hluše —
toť krádež, vražda bytosti je cizí!
Já nejsem vinen! Cit můj byl tak ryzí!
Ó květy, jeden zmar nás obou podíl:
své srdce s vámi též jsem v plamen vhodil.