Král Otokar kdy u Marcheka stanul
jak jelen obklíčený vlků stádem,
tu řeka lkala smutným, bouřným spádem,
kol ohňů pás jak zraky vlčí planul.
Jak z Kressenbrunnu těžký vítr vanul,
to jak by pozdrav známý spěl sem ladem:
‚Ty zítra s námi ulehneš si řadem.‘
A králi v líce déšť jak slzy skanul.
A Milota v své duši zradu kuje
děl: „Zítra den svatého Rufa, králi,
hle, nad námi jak havran poletuje.“
A králi v skráň se smutná tucha věsí.
Slyš — havran křičí tichou noční dálí:
‚Král mrtvý zítra k mrtvým ulehne si.‘