Dřív sopka hlavy sama sžít se musí,
než jeden lístek vavřínový zplodí,
a nežli celý věnec z ní se zrodí,
tu hlava stará, srdce zryto v kusy.
Kam děl se vlas tvůj kadeřavý, rusý?
Za každý list vždy jednu kadeř shodí,
a nežli k hrobu dojedeš svou lodí,
ten laur ti shořkne, sláva se ti zhnusí!
Leb lysou nyní věnec studí slávy,
v něm rosa ne, to krve krůpěje
a slz a bláta, jímž tě závist třísní.
Jdi, ulev sobě malbou nebo písní,
bys laur ten shodil, není naděje:
jeť ostny pevně přibit do tvé hlavy.