Sladký chřtánku luhu, v máji celé nebe
V srdce druhdy co mé vzpívals, nyní hoře:
Proč, slavíčku, pěješ mi
Z přítmí v zeleném bučí?!
„Nesmějeť se ti víc láska,“ — úpí slavík —
„Láska, jež zelenost máji dává stkvělou
A věstce máje daří
Čistějšího zpěvu zvukem.“
Úsměch lásky mizel; — přec v růžném se
Lesku sem vznáší ta, jenžto mi rozkoše
Nadzemské v tetelící
Se duši vlila pro opoj.
Ujdiž, o přelude! drahá milostka již
Vesničku nekochá, plesá ve šperku měst,
V hlučné síni se lesknouc
V cizím si libuje kole;
Srdce neceníc mé, z prostoty smích dělá,
Z písní nelíčených: — žeť nejsem krášlený,
Má že nožka schopností,
Jimž města učí, nemá. — —
V blaho lásky svaté, darmo roznícené,
Nemáli vznésti mne panny políbení?
V tužbě nyjící mně má
Svadlé záhy odkvest jaro? —
Nechť, máji libý (než opět s jasných slunka
Hradův sestoupíš), lásky hymnou mne pozdravíš: —
Aneb na mé hrobce kvítí
Jemným ať vyrážíš dechem!