Zdráva buď mi, ó statečná paní,
Vzore ženstva, vzore neštěstí!
Hodná, že se Musa má ti klaní —
Popřej mi osudu oučesti.
Ptáš se, z kad ta změna, co mne loudí
V smutné tvé rodiny zátiší?
Čím to, že nedbaje, co svět soudí,
Druhdy řídký host, jdu v tvou chýši? —
Pokuds květla, mělas přátel dosti,
Tu jsi snadno mne pohřešila,
A ve síni stkvoucí nádhernosti
Zle by osoba má vadila.
Já rád míjím, kde se leskne sláva,
Vyhýbám se stanu Pilvíta:
Rád on zlobu v lůnu svém chovává,
V zápětí pak spor mu zavítá!
Já jen v bouři libuju a strasti,
Rád ohlédám rány osudu;
Mou kolébkou vichry a nápasti
Zmítaly, vyrost jsem ve trudu.
A děkuju bohu, že mne zbavil
Všeho, co štěstíčkem zove lid,
Od lichosti mysl mou odpravil,
K nebes výši můj obrátil vid.
Kdo nic jakživ nezkusil, nic neví,
Nechci svým ho nikdy druhem zvát;
K prsům přilnu jen, co jizvy jeví,
Líbám čelo, kde je strasti znát.
Koho křížkem pán bůh navštěvuje,
Na tom láska jeho zpočívá;
V bouře blesku tvář mu okazuje,
Ocelí hruď jeho odívá.
V strasti trní květou kvítka ctnosti,
Čacká se jevívá povaha:
Andělé pohlížejí s libostí,
An potírá rek nebes vraha.
Nuže, statná ženo! křepkým krokem,
Vzmužíc ducha, dráhou pokračuj,
Přísným v tvář životu nazři okem,
V bouře návalu co skála stůj!
Netuš, statků více že nezbývá
Nevinným kuřátkům ubohým —
Že jen vetché roucho je pokrývá,
Světa hojnost dát že nelze jim.
Lepší školou jim běh utrpení,
Láty krásu jejich nebrudí,
Proti draku hříchův podlých není
Nad práci lepšího orudí.
Vnadněji ze slzí hled vyzírá
Nežli z oka hrdé pýchy zrak;
Z trní koruna líp skráň obvírá
Nežli tuhý zpupné vůle znak.
Nuže, družko žalu, vezmi číši!
Hoře srdce naše okřeví;
Balsám soucitu bolesti stiší,
Sdílností nehoda uleví.
Podej rámě outrpníku svému,
Ať kráčíme dráhou společnou;
Zem ztrativše, k cíli vznešenému
Spějme výše u vlast u věčnou!