Do vísky v čas večerní lesní stezkou
Tré panen vždy na přástky přichodí,
Bělí odíny jsouce, s mládí veskou
Tu kratochvíli a ples provodí.
Dle nich zajisté lesk lepoty hasne
I nejsličnějších dívek přívnady,
Volnými ruchy sunou se oudy krásné
Pod věnci z růží vnadou Žizlady.
Kde domovem jsou, darmo se kdo táže,
Jich původ nikdo ti nezvěstuje;
Co dávním hostům lásku vše jim káže,
Tři lesní sestry je vůbec jmenuje.
Ony se ke všem rovně vlídně mají,
K nikomu nelnou přízní vřelejší,
Pozemské lásce cizí být se zdají,
Dadouce dary ducha světější.
Vždy nové písně s sebou přinášejí
I krásných bájí skladné výtvory,
Nejlepší hry znají, vůdkyně v reji,
Mistryně zábav, mravu pravzory;
A v rukou jenom jim hrajou vřeténka,
Kužele stuhami okrášleny — —
Tak stejná téměř vlákna nit a tenká
Neline z rukou žádné přadleny.
Ale jakmile jedenáctá bije,
Vše rázem vstanou, kužele odklidí,
A marné nejvroucnější prošení je,
By chvilku dlely v kole žezvých lidí.
To všichni těžce nesou, zvlášť jonáci,
Co v nevadlé jich se kráse kochají:
A žádný v také teskno se nekácí
Jak Jaroš, an tak časně prchají.
Zrak nořívá on v jich půvabů kvítí,
Rtů výmluvných s rozkoší ssaje slast,
Jen na večery čítá doby žití;
Jak s duší loučit se — odchodu strast.
I vnukne lest mu cit promyslné lásky,
Jak by se déle besedou kojil:
O celou hodinu oklamat krásky,
Na věži zpátky časy nastrojil.
Ba rád by na vždy nad radostmi svými —
By možná bylo — stavil času let,
A hradbami i meči plamennými
Zahájil vonný ráje svého květ.
Za důvěrného hovoru i spíle
Zpěvem při kolovrátků vrčení
Rychleji, než kdy minou roučí chvíle,
Nikdo nevšímá doby prodlení.
Tu jedenáctou šálivý zvon věstí,
V nepokoji povstanou sestřice,
Svinují přízi; v loučení se pěstí
A rychlou stopou mizí z vesnice. — —
Tlupa sekáčův kosit lesní luhy
Po břehu ráno kráčí za šera;
Aj, vodní pláň tři krvavé brotí pruhy —
Úpěním žalným zní hloub jezera. —
A od té doby krásné lesní děvy
Do vsi na přástvu nepřichodí víc,
Nenesou více nové báje, zpěvy,
Korunou byvše v kole krasavic.
I dřevní písně jich jen touhu budí,
An byly druhdy heslem radosti,
Jich zvuk zanítí hoře žáry v hrudi,
Plní Jaroši srdce žalostí.
Co jej lakota blaha pozbavila,
Nyje mu srdce, vadne sličná pleť,
A nežli Luna běh svůj dokončila,
Padá jonák Moraně za oběť.