Srdce lidské, chová v sobě světy;
v něm buď peklo jen se zrcadlí,
aneb ráj se kryje nesvadlý,
slasť a ples i temné hrobní květy.
Onoť jako orel bystroletý
brzy v nadehvězdných sférách dlí;
brzy opět jako poutník mdlý
pokulhává s stoletými kmety.
V něm i blankyt kdys se v chmúry halí,
v nichž se slza kryje, kryje blesk,
jenžto ráje v šedé rumy valí.
Když pak slunce v něm zas pozasvitne,
tuť to hlásá jasný oka lesk,
že jsi šťastno, srdce nevyzpytné!