Nic v pozemském nás životě
tak mocně neblažívá,
jak sirotkům kdy v samotě
nám láska hruď zahřívá.
Tuť srdce s celým srdcem svým
se k bytosti té vine,
a ňadrům bolem stísněným
hned nebes rozkoš kyne.
Však běda — ach — kdy v hrdosti
se od nás děva točí —
běda — kdy ve chrám milosti
nám ďábel pýchy vkročí!
Tuť mžikem ráj náš ztroskotán
se k nohoum našim ssuje
a duch si ve prach pošlapán
úšklebek opakuje.
Kdo nezakusil lásky žal,
ten šťastným můž’ se zváti;
kdo nikdy láskou neplakal,
ten může vždy se smáti.
Nechtěj však nikdo srdci lát,
jež v lásky žáru hyne —
jinak tě věru ani kat
si k srdci nepřivine!