Panstvo světa, panstvo hrdé,
odpusť, že se též ozývám,
z hluboké že níže svojí
k výši Tvé se vzhůru dívám.
Jeť mi, jakbych z hrobů hlasy
otcův spících v píseň sbíral,
jimi pak Tvé srdce tvrdé
lidu Tvému pootvíral.
Slyšelo’s kdy krásnou báji
o hřbitovním, hrobním kvítí,
pod nímž žebrák — jak se praví —
knížatům se rovným cítí?
Hle! zde černých křížů mnoho,
každý jiné jméno hlásá —
nad plebeji však tu jenom
truchlá vrba vlas svůj střásá.
Hroby Tvé jsou také hroby;
i v nich zhaslý život dřímá,
i v ně k poslednímu soudu
„Vzhůru!“ s nebes hlas zahřímá.
Leč kde jsou ty panstva hroby —
šumí zdálí truchle znění: —
Chtěli prý i po smrti být
od té chátry odloučeni!
Mrzká pýcho! Lesklým rouchem
tvým se vetchá bída září;
choroba pak, strast a mdloba
pod malbou tvých hrdých tváří.
Proč jsi jenom panstvu dána?
Proč o tobě chuďas neví?
Tam se smrt a bledé stíny,
život zde a síla jeví.
Čím as prospěti chceš světu,
vyzáblá ty, bledá paní?
Chátra můž’ se za vlast bíti,
ty jen — modliti se za ni!
Chátra rukou, ducha silou
vlasti zdar a blaho strojí —
ty pak můž’ jí věnovati
jen tu bídnou záři svoji.
V lidu moc a zdar i síla —
v tobě ospalost a mdloba;
v lidu svoboda a volnost —
v tobě plazivá poroba.
Bodrý lid se k světlu dere,
ty pak v stínu lóží klímáš
a když k činu heslo hřímá
líně ruce s očí snímáš.
Mrzká pýcho! Hle, jak v bázni
před lidem se chvěješ celá?
Což jsi lidskému ty citu
na věky již odumřela?
Opusť panských srdcí hrady,
skryj již lesklou svoji bídu
a s mlhavé výše svojí
sestup k pokornému lidu!
Slyš! poznovu hlas zaznívá;
z hřbitova to temné znění;
praotců to hlasy tobě
šumí dobré naučení:
chorobná že tvoje mdloba
lidu sílu nepodrtí
a že, byť i jinde dřímal,
roveň pán nepánu v smrti!
Panstvo světa, panstvo hrdé,
slyš tu moji tichou píseň;
setřes se bran srdce svého
dusivou tu zmaru plíseň.
Znej se k vlasti, znej se k lidu,
skloň k nim hrdé svoje hlavy —
Věř, že zhyneš bez paměti,
pakli lid tě neoslaví! —