Slyš! Od Balkánu hrůzy hlas
a nářek sem zaznívá
a volání: „O Bože spas!
slyš naše lkání tklivá.
Sveřepý Turek poznovu
se v slávské krvi myje
a v tísni krutých okovů
nás pálí, vraždí, bije!
Nadarmo stesk náš od věků
již Evropou otřásá,
přec nekyne ni v útěku
ni v prodlení nám spása.
Nadarmo ruka hledá zbraň
ku zoufalému boji:
my krvavou platíme daň
a Stambul dosud stojí!!
Toť je to kouzlo „osvěty“,
jíž Evropa se chlubí,
že nešvár trpí prokletý
a svaté právo hubí;
že těžký kříž nás nechá vléc’
a zmírat hroznou mukou,
a k spáse naší nehne přec
ni perem ani rukou!
Dlouho-li budem bídně mřít
v zlých spádech arcivraha?
Což marný má náš nářek být
a marna naše snaha?
Což Evropa se „vzdělaná“
na věky nezastydí
a nelidského tyrana
ze zdí svých nevyklidí?
Drahý je každý okamžik,
kdy krve proud jej měří
a zoufalý obětí křik
zaznívá u Tvých dvéří.
Již povstaň, Mesiáši náš,
a vyřkni „veto“ svoje;
neb čím Ty déle prodléváš,
tím těžší pomoc Tvoje!“