Vlasti, matko drahá,
jaks mi povždy mila,
věru jakobys mi
vším ve světě byla.
Roditelkou, otcem,
přítelkou i milou,
bratrem a i sestrou
dobrou, účinlivou.
Kdybych, po čem toužíš,
moh’ Ti, vlasti, dáti,
chtěl bych širou pouští
za tím hned se hnáti.
Chtěl bych hory slézti,
v moře hloub se sklonit,
jen abych neviděl
Tebe slzy ronit.
Jak jsi krásna, vlasti,
jako zemské ráje;
svatobory Tvoje
šumí dávné báje.
Šumí o těch dobách
slávy, lesku, blaha,
v nichž se zářívala
staroslavná Praha.
Planinami Tvými
šedé táhnou stíny,
lkají jako vzdechy
krásné Melusiny.
Lkají pro Tvé syny
padlé i žijící;
pro zemřelé — reky,
pro žijící — spící.
Nechme zemřelých však
v chladných hrobech spáti,
nebť by svět se třásl,
kdyby měli vstáti.
Nechme i žijících
tiše spočívati,
snadže se jim bude
o svobodě zdáti.