V tom světě je sic duchů dost,
však mnohý je tak chudý,
žeť nemůže nad pozemskost
se vznést pro samé bludy;
i bloudí v samých temnotách
a válí se jen v kalu,
že tvorstvu je jen na postrach
a lidstvu jenom k žalu.
Bůh však se ve své dobrotě
nad nimi slitovává
a k hlavy jejich prázdnotě
jim záři zlata dává;
a snad i erb a hodnosti,
by měli čím se skvíti
a mohli tak své nahosti
tou pražnou pýchou krýti.
To jsou ti ducha chudáci,
jimž nelze dárku dáti,
jenž v temnu jen se potácí,
nechtíce světla znáti.
A jenž se o to nederou
slavného dojít jména,
anť raději si pýchou svou
řinkají o kolena.
Těm Bůh a vlast a národnost
jsou neznámými světy,
a podlost jen a bezcitnost
do srdcí hloubi vsety.
Ty vábí panen čistota
k mrzkému jenom hříchu,
a svatá lidstva svoboda
i práva jsou jim — k smíchu.
Jsouť podivná to tvůrčata
tito ducha chudáci;
chraň Bože lid i knížata
před takovými rádci!
Oniť v své ducha chudobě
je jenom v zkázu vodí,
a sklonivše se k porobě
s ní tyrany jim plodí.
Jich svět se sotva pozbaví
oniť jsou jeho hlízou,
jež jako vlci hltaví
se živí jeho mízou.
Jediná na ně zbraně jest,
té, bratří, užívejte —
budou-li tlouci na svou čest,
vy jimi pohrdejte!