„Polib mě, Evo, ještě jedenkrát
a pak buď sbohem nastokrát!
Opatruj v očích lásku
a krbu mého klid,
já jsem tvůj muž a námořník
a musím odejít.“
„Jak pták je slabé srdce mé,
ach, Mikuláši, muži můj,
dřív zemře, než se sejdeme,
na moře nejeď, — u mne stůj!
Nejsou to ani tři neděle,
co prsten nám dali v kostele,
a už ode mne odcházíš v cizí zem.
Co sama tu počnu s prstenem?“
„Na srdce nasaď prsten ten,
prstýnek věrnosti,
a láskou svou každou noc i den
jej za mě pohosti.
Dřív než se nadáš, jak jarní bouř
se k tobě přiženu,
pak k srdci tvému přilehnu
jak kámen k prstenu.“
„Bez tebe prsten věrnosti
jak led je, — nehřeje, —
bez tebe pro mě samotnu
noc každá oheň je.
Oheň se s ledem nesnáší
a já mám dvacet let,
sotva jsi líbat mě naučil,
líbáš mě naposled.“
„To vše je ženský blud a tlach,
to vše přemůže zvyk,
by žena mohla šťastna být,
plout musí námořník.
Z polibků dům se nestaví
a chléb se nerodí,
proto dnes musím jako dřív
sloužiti na lodi.“
„Mikuláši, nuž sbohem buď,
já neodmlouvám už,
na památku si s sebou vem
zde ocelový nůž.
Ve městě jsem jej koupila
a srdce na něj vyryla,
abys musel si vzpomněti,
až chléb budeš v cizině krájeti.“
„Děkuji, ženo, snad i já
dar tobě přivezu,
teď domů běž a na noc psa
odpoutej z řetězu!
Tak jako dům náš pevna buď,
tak jako pes náš věrna buď
a věz, — že mám tě rád,
neb ten, kdo nejvíc miluje,
dovede sbohem dát.“