Uprostřed moře mezi skalisky
nenávistné větry dují,
plouživé vlny se na útesech
v zelené zmije proměňují,
však z klubka hadů, kteří syčí,
železně se k nebi tyčí
maják.
V útrobí jeho ocelovém
jen pro jednoho místo je,
by jasným světlem reflektoru
zažehnával zlé příboje.
Buď mnoho hoře musí mít,
buď mnoho síly musí mít,
kdo dovede sám proti moři
zvedat štít.
K majáku jen jednou za rok
loď potraviny přiváží
a strážce jenom jednou v roce
se lidským slovem oblaží.
V hodince svojí smrtelné
sám sobě na věž vytáhne
černý prapor.
Z paluby družní námořníci hledí po moři,
k padesáti námořníkům kapitán hovoří:
„Hola, — stateční námořníci, pohleďte v širou dál,
z majáku hlásá černý prapor, že strážce dokonal.
Na tomto místě moře je zlé a strážce musí mít,
kdo za něj se z vás, námořníci, tam půjde postavit?“
Padesát mužů stojí jak padesát stromů v lese
a žádný z řady nevystoupí a žádný nepohne se.
„Hola, stateční námořníci, zda mezi vámi jest,
komu svět zřítil se v sutiny a zůstal beze hvězd?
Ten krunýř samoty železné nechť vezme na svou hruď.
Kdo hvězdu ztratils na světě, — sám jiným hvězdou buď!“
Padesát mužů naslouchá a stojí jako sloupy,
žádný však v řadě nehne se a žádný nevystoupí.
„Hola, stateční námořníci, zda mezi vámi dlí
ten, jemuž zločin jako krysa hryže svědomí?
Pro toho muže je místo v majáku hlídat pláň.
Kdo ve světě jsi život vzal, — ty život tady braň!“
Padesát mužů slyší to, — slyší i Mikuláš:
„Kapitáne, chci místo to, chci věrně držet stráž!“