Čas jako voda utíká,
čas jako moře je,
po širém moři pluje loď
do San Franciska z Bombaje.
Do San Franciska z Bombaje
a potom ještě dál,
svět místo ženy Mikuláš
kol pasu objímal.
Svět místo ženy objímal
a zpíval vesele,
protože v srdci lásku měl
a u srdce nůž z ocele.
U srdce nožík z ocele
a na kormidle pěst,
každou noc řídil paroloď
bezpečně podle hvězd.
První rok všechny hvězdy zřel,
jež na nebesích žhnou,
druhý rok viděl méně jich,
třetí rok jedinou.
Jediná hvězda na nebi
všech sílu třímá hvězd,
spí pod ní tiše bílý dům
a v domě žena jest.
Mikuláš k hvězdě pohlíží,
loď za ní pouští v let:
„Kdybys ty, hvězdo, pohasla,
zhas by mi celý svět!“