V továrnách už odpískali,
v kasárnách už odtroubili
a v domečcích podél cesty
bledé lampy uhasili.
Za přístavem, na výšině,
okny obrácený k moři,
pevný, bílý domek stojí
a v něm ještě lampa hoří.
Podél stráně úzkou stezkou
chodec řídí kroky svoje:
Tři roky za tebou jedu,
dnes dojíždím, hvězdo moje!
Neslyší nikdo, jen věrný pes
ze vrátek vyběh a k nohám mu kles,
o kolena se otírá,
pro radost neštěká ani.
„Fidelio, můj věrný pse,
jak hlídal jsi moji paní?“
Do studny noci okno se jak prsten propadá,
Mikuláš k oknu přistoupil, oči naň přikládá,
však na dně hlubiny, Bože můj jediný,
na cizích ústech přisáté zří rety Eviny,
cizí ruka jí po ňadrech a podél boků pluje,
jak lampu tělo ženino do šera rozsvěcuje,
plá bílé tělo půlnocí, plá rudý plamen v něm,
tři roky věrnosti v plamenu tom lehá popelem.
Od okna oči odpadly jako dva kameny,
do pěstí sevřel ruce své námořník zrazený:
„Pěkně, pse, hlídal jsi chatu mou,
dostaneš odměnu slíbenou,
nejprve tebe, pak jeho i ji
zabiji!“
Jak hvězda nebem padající
se mihl nůž a páž, —
zoufalou ranou ku prahu
psa přibil Mikuláš
a Fidelio, věrný pes,
zří na něj okem mdlým
a ještě ruku líže mu
jazykem krvavým.
Námořník ke psu shýbá se — a děs jím zachvěje,
to nejsou mrtvé oči psí, — toť oči z Marseille,
to nejsou mrtvé oči psí, — to zrak je děvčete,
z podmořských hlubin přicházejí oči prokleté,
dvě smutné oči vrací se a křičí noční tmou:
„Mikuláši, proč zabil jsi věrnost a lásku mou?“
Ku prahu domu přibodnut pes nožem kaleným,
na vrata noci přibit muž je vlastním srdcem svým
a teprv teď, až raněn je, pozná, co zapomněl,
ve vlastní ráně najde nůž, kterým sám zabíjel,
neb srdce lidské nožem je, anebo ránou je
a nejvíc, nejvíc ze všeho bývává oboje. —
— V továrnách už odpískali,
v kasárnách už odtroubili
a v domečcích podél cesty
dávno lampy uhasili.
Strání dolů kráčí chodec
skleslých ramen, skleslé šíje.
Věrnou svoji lásku zabil.
Nevěrnou už nezabije.
V přístavu spí lodě temné.
Lodě, lodě, odvezte mne,
ze všech stran zří děsivě
mrtvé, věrné oči dvě!