Často sobě přemilostná strojím
v mysli slova v její oslavu,
a že tím jí milou zábavu
uspůsobím, tou se vírou kojím.
Sotva ale před ní samou stojím,
slyším libá slůvka pozdravu,
ach, tu zapomenu rozpravu,
třesu se a jako děcko bojím.
Neb mi ono v očku tajné světlo,
krása zaplanula s velebou,
nejen srdce, leč i rozum spletlo.
Tu by i ten řečník dávno skvělý,
takou krásu maje před sebou,
Demosthenes stal se oněmělý.