Seděli jsme spolu na zahradě,
na večer to bylo, v neděli;
oba zbožně vzhůru hleděli
k oněm světlům na nebeském hradě.
A v té jejich nespočetné řadě
hvězdy svoje oba uzřeli,
jak se víc a více shlížely,
až i v jedné zaplanuly vnadě.
„Ejhle, milá,“ řku, „tam na výsosti
krásný smysl našich osudů,“
přivinuv ji k sobě v horoucnosti.
Na to ona jemně pozardělá
na mých prsou skryta ve studu:
„Děj se vůle Boží,“ tiše děla.