Noc před vánočním božím dnem.
Trať mrtva. Slyš tu, kladivem
zvon stihnut třikrát zasténal,
a strážník procitnul a vstal.
Aj, nebývalo nikdy tak,
ký divný o půlnoci vlak?
vše ticho, zas snad pouhý klam —
tu na domku zas: bam, bim, bam.
„Vlak ještě v dálce bude snad!“
a na koleje hlavu klad:
„Zda pohrává si kovem jih?
však ne, zvuk roste v kolejích.“
A strážnou svítilnu než zžeh,
zřel stroje zrak a slyšel vzdech.
Vlak stanul, strážník křik a bled
řad nepřehledný vozův zhléd.
Je přízrak to, o hrůzo hrůz!
pln stínů, duchů — každý vůz,
žen, mužů, dětí valný roj,
a kostlivcem je řízen stroj.
Hle, z osvětlených oken vstříc
tak mnohá známá kývá líc,
a vůdce vlaku na stupnech
mu kývá: „Vsedni, máme spěch!
Jsi zapomenut zde a sám,
pojď, prázdné ještě místo mám,
v dům rodný zavezu tě; však
my právě poslední jsme vlak.
Pojď, na půlnoční jedem dnes! —“
Zrak strážník vytřeštil a kles…
vlak odletěl — a druhý den
jest strážník bezduch nalezen.