Kde dříve snů mých horizont v magických barvách plál,
pod klenbou svého paláce teď hasne starý král,
jenž nemá světu víc co říci a o tom jenom sní,
kdy nad temnotou života se blankyt vyjasní.
A přece, dálky magické, jste světem byly mým,
v němž záblesk vašich svítání zněl trylkem svatebním,
a požár vašich večerů když v duši moji leh,
já četl smysl vesmíru ve hvězdných zrcadlech.
Král marnost živě v očích svých, s ní mlčky chodí jen,
u vás však hudbou tamburin počínal svítat den
a úsměv váš byl světla dech, vůní jste mluvily,
a timbry svého cimbálu jste šeptem tlumily.
Teď vaše kouzlo férické již ke mně nebloudí,
jen nuda hluše v paláce zní mrtvém podloubí,
a já se marně vztyčuji a marně zrak si mnu,
což zmizely jste navždy, horizonty snů?