Kdy opiju náruč svou konečně ženou
dávno a dávno již ode mne vytouženou,
ženou plnou slunce, která jest podivná síla,
jíž by se v mém srdci věčná jara rozsvítila.
Ta bytost škádlivá, drzá a nemorální,
půl zvíře a půl příroda, ostatek milování.
Osůbka bez budoucnosti, s jedinou touhou
učinit každou noc nesmírně, nesmírně dlouhou.
Osůbka s naivním srdcem, osůbka se zlatými vlasy,
osůbka šťastná a mladá, osůbka barbarské rasy,
která by pro mne vším byla, létem, když zima je kolem,
radostí v bolesti a v radosti bolem.