Jak zhasit plápol, co útroby sžírá,
Horoucí tíseň jak jen uskrovnit?
Jak touhy zbýti, co mi prsa svírá,
Jak láskomřivé srdce ukojit?
Nazřímli v blankyt tvých milostných očí,
V hloub se nořím, tvou duši stíhaje,
A v náruč porvav, v nebeské kraje
Tam plovu, kde se hvězdy rejem točí. —
Na vlnách rozkoše když dojdu nebe,
Ni tam mi v žáru palma nekyne —
Vždy touha sáhá znovu po jiné,
V těsnější obvlast chci sevříti tebe.
A jihem rajským netaje led těla,
By duše, s duší snoubivší se zcela,
Jedinkou jenom slastí žila, mřela. —
Leč vím si rady — střež se, má milá; — —
Kdy duše tvoje, lesti nečilá
Mně ve plamenném dechu vyjde vstříc:
Tu vsaju — vloknu ji — nepustím víc —
Bys vtělena mi byla na vždy, zcela —
Aby ubožka duše jednou pokoj měla.