Zlato zvučné trub nerozléhá se tak,
jak kdy promluví bohumilý car:
Nuže! ruští vy dobří jonáci,
rychle sedlejte koně zbujnělé,
opásejte se ostrými šavlemi;
zhoubný nepřítel na svatou jde Rus.
Není Mininů a Požárských víc?
Tenkrát vtasíme meč ocelový,
až vyženeme vraha lítého,
vraha lítého, krvožížnivce.
Jedvaliž náš car slovo vymluvil,
řeky není proud, vln to není šum,
to národ k němu všecken se valí:
Och bohumilý care, otče náš!
víctě Mininů i Požárských víc!
Volně ty u nás zlato, stříbro vem,
i nás všech vezmi do řadů svojích.
Jak za vlast milou druhdy dědové,
tak i my nyní půjdem za tebe;
míloť za tebe hlavu položit.
Tenkrát složíme meč ocelový,
až vyženeme vraha lítého,
vraha lítého, krvožížnivce,
ty otcem budeš sirotků po nás.
Ne růsti trávě na Něvě řece,
ne vládnout zemí ruskou cizincům.
Naši Rusové z kmene slavného
žili v Petrově, veselili se,
všecky zábavy je omrzely,
všickni se hrnou státi v družinách.
I práce naše z mysli vypadly,
ženy, děťátka neobměkčí nás,
vše opouštíme, chvátajíce v braň;
to není orlů let pod oblohou,
ale družiny táhnou k Polocku.
Jak zavítá nás vítěz Vitgenštein:
Hoj, vy udatní, dobří jonáci!
Nechť posloužíme caru bílému,
nedáme vrahům nám se rouhati.
Slavný vítězi, Vitgenšteine náš!
Za tebou povel jíti kamkoli,
každý za tebou i v oheň hotov.
Zahvižděly vráz kule kalené,
všecka vzdychala vlhká země — máť,
i zablesknuly hladké bodáky,
my se potýkali tři dni, tři noci,
spolu s námi šel senátor otec,
a popředu nás všickni vůdcové;
i vskočili jsme v hradby polocké:
před námi běžel vrah náš oupadem.
Krásné nesvítí slunce jasněji,
ale sláva hřmí ruská hlučněji.
Ubíhej kvapem, náš nepříteli!
Nepřipustíme nám se rouhati,
vzhledni, pohledni ty na vojsko své,
tráva roste juž mezi žebry jim —
my vyženem vás i z cizích zemí,
vy poznáte nás, an jsme Rusové,
že jsme Rusové, lid bohumilý.