V městě to bylo, v městě Kyjevě,
žila v Kyjevě bohatá vdova,
u vdovy bylo devět synů,
a desátá rozmilá dcera,
ji bratrové vypěstovali,
vypěstovavše za muž vydali,
za mladého za pomořana,
za slíčného za bojarýna.
Odebral s ni se manžel za moře,
tam rok žili, i druhý prožili,
na třetí rok zastejskalo jim se,
k své máteři vracovali se.
Oni den jedou, i druhý jedou,
na třetí den zastavili se,
oběd vaříce a koně krmíce.
Zlí tu krkavci nepřiletěli,
napadli na ně zlí loupežníci;
pomořanína tu usmrtili,
synáčka jeho v moře hodili,
a pomořanku v zajetí vzali.
Loupežníci spat potom lehli,
jediný z nich nespí, neleží,
nespí, neleží, Bohu se modlí,
a pomořanky se dotazuje:
„Mořanko, mořanko, pomořanko!
z kteréhož jsi ty, pověz, města?
Kdo jest tvůj otec, a kdo tvá máti?“
„Já jsem z města, pane, Kyjeva,
v Kyjevě žila bohatá vdova,
devět synů u vdovy bylo,
já nešťastnice byla desátá.
Mne bratrové vypěstovali,
vypěstovavše za muž vydali,
za mladého za pomořana,
za slíčného za bojarýna.“
Tu vzvolal on náramným hlasem:
„Vy bratrové, bratrové rodní!
ne mořanína my zařezali;
my zařezali zetě milého;
ne mořanínka vrhnuli v moře,
ale pokrevníka nám příbuzného;
nepochytili jsme mořanínku,
však zajali jsme sestřici milou.
Sestro, sestřičko rodná naše!
nevyzrazuj ty máteři naší,
opět my tebe za muž vydáme,
a lepší věno prvního dáme.“
Promluvila tu sestra slzící:
„Lepšího věna víc mi nedáte;
miléhoť chotě mi nevzkřísíte.“