Z Táboru na horu
vstupuje vojáček;
vedle z lesa jemu zpívá
takto malý ptáček:
„Vstupuješ na horu
vesele, vojáčku;
a na svou si nevzpomínáš
rozmilou Hanačku.
Hanačka nebohá
neustále pláče;
a tvůj synek jako srnče
okolo ní skáče.“
Plač, neplač — Hanačko!
nemohu spomoci;
musím mečem nepřítele
tepat ve dne v noci.
Až s Bohem a mečem
nepřítele potru,
zas se vrátím k své Hanačce,
slzičky jí otru.