Kráčel sedlák po silnici
se svým synkem,
malým Hynkem,
ku vesnici.
Náhle otec kroky staví:
„Podívej se, hochu!“ — praví —
„Podkova tu spadla koni;
sehni pak se přece pro ni.“
Synek nemá k tomu chuti:
„Nestojí to za sehnutí!“
Otec prohodil jen: „Kdo ví?“
Sebral ji a kovářovi
ve vsi prodal. Neprohloupil:
kapsu třešní za ni koupil.
A šli dále. Horko bylo,
slunce řádně zatopilo.
U silnice stromů není
k odpočinku, k ochlazení.
Hynek velkou žízeň cítí;
sotva může postačiti.
Otec upustil dvě třešně.
Synek uchvátil je spěšně;
chutnaly mu náležitě.
Zase jednu! Zved’ ji hbitě.
A tak jako maně dále
trousil otec třešně stále,
aniž pak se poohledl.
Když hoch všechny třešně snědl,
otec syna poučoval,
kterak zpozdile se choval:
„Měl jsi jednou k mému slovu
sehnouti se pro podkovu,
nebylo ti v chůzi dnešní
sbírati zvlášť každou třešni.“