Zas jednou při sobě, zas jednou svoji!
co poklid rozdvojil, zlá bouře pojí;
přec jenom našli jsme v jednom se pluku -
a zas tak bratrsky tisknem si ruku.
Ti, kterým na hlavy sníh už se klade,
ti, jimž plá nadšení na tváři mladé,
kde kteří pracují, myslí a cítí,
ve výhni křivdy v jeden kov sliti!
Pod jedním praporem! — bez všeho hesla,
jakoby vichřice nás k němu snesla; —
a jak to kladivo do kovu buší,
tep jeden v srdcích, jeden žár v duši.
Pod zdraným praporem zmlklého lidu,
co časy přinesou čekáme v klidu. —
„Svou vlast si ochraňte!“ z hrobů to duní.
Vy, mrtví, ztište se! — Stojíme u ní!